Beseda s ředitelem příbramské waldorfské základní a střední školy

V úterý 2.dubna v podvečer se ve škole konala beseda s ředitelem příbramské waldorfské základní a střední školky panem Robertem Žákem a dvěma středoškolskými absolventy. Ve třídě sedmého ročníku se shromáždilo plno rodičů nejen sedmáků, kteří přišli mimo jiné s obavami, zda se jejich děti budou- po absolvování waldorfské základní školy- schopní dostat na vybraná gymnázia či jiné střední školy. Už od první chvíle však bylo jasné, že atmosféra nebude tíživá.

Po krátkém představení sebe i obou absolventů, pověděl pan ředitel Žák něco k historii waldorfské základní školy v Příbrami, která byla založena už v roce 1991. Na tu pak po devíti letech navázala škola střední. Ta má nyní dvě větve – lyceum a tři učňovské obory – umělecký truhlář a řezbář, umělecký kovář a zámečník/pasíř a reprodukční grafik. Jak k tomu velmi trefně poznamenal pan Žák: „učňovské obory pro ty, kdo má inteligenci víc v rukou“.

I jeden z přítomných absolventů, Jakub, prošel učňovským oborem (umělecký truhlář a řezbář) a všem ukázal svou ročníkovou práci – nádherný dřevěný trakař. Popisoval, jak náročný projekt to byl, a co všechno se na něm naučil, později přiblížil, že o výběru oboru příliš nepochyboval. Jasno měl už v sedmé třídě. Dnes se kromě řezbářství a truhlařině věnuje také osvětlování a ozvučování různých akcí, se svou firmou má zakázky po celém středočeském kraji.

Druhá absolventka – Róza – vystudovala kromě základní waldorfské školy i lyceum a nyní studuje na vysoké škole. S velkým zaujetím vysvětlovala, co ji na lyceu nejvíc bavilo a na co nikdy nezapomene – každý rok mají studenti nějaký projekt, ve třetím ročníku to bylo divadlo, které spolu se spolužáky nacvičovali a následně uvedli. To jí kromě nezapomenutelných vzpomínek přineslo i lepší poznání sebe sama a důvěru v to, že všechno zvládne, i věci, které se zpočátku zdají nelehké.

Následoval prostor na otázky, který byl využit opravdu naplno. Však celá beseda trvala přes dvě hodiny. První otázky směřovaly k již zmíněným obavám, jak se studenti waldorfských škol budou schopni naučit na cermatové testy, případně jiné typy přijímacích zkoušek na střední školy. Pan Žák vysvětloval, že v klasickém waldorfském vzdělávacím systému patří devátá třída už do středoškolského bloku, základní vzdělání je ukončeno třídou osmou.
I tohle svým způsobem trochu nabourává celé to pojetí, a proto se většinou právě v té deváté třídě věnují učitelé mimo jiné i přípravě na přijímací zkoušky. Dále ubezpečoval rodiče, že je naprosto normální a přirozené, že v sedmé, dokonce ani v osmé třídě nemají děti o učení, potažmo celou školu, příliš zájem. Je to dáno vývojovou fází, ve které se právě nacházejí a kdy mají zájem o úplně jiné věci, než o školu. To potvrdili i oba absolventi s tím, že na začátku deváté třídy měli mnohem větší motivaci se na přijímací zkoušky připravovat. Beseda se pak stočila právě k tématu motivace.

Pan Žák připomínal, jak důležitá je vnitřní motivace dítěte – něco se opravdu dozvědět a naučit, a ne pouze nabiflovat na test a zapomenout. Učit se kvůli sobě a ne kvůli jedničkám. Na příkladu svého předmětu – učí totiž český jazyk – popisoval, jak s dětmi sám pracuje. Přiblížil, že povětšinu základní školy děti nemají zájem o rozbory vět a další teoretické znalosti, které se pak důkladněji učí právě až během příprav na přijímací zkoušky. Vysvětlil, že vnímá důležitost především v zájmu o živý jazyk. Aby děti uměli nahlas a výstižně mluvit o tom, co prožívají nebo co zažili – když třeba navštívili výstavu nebo muzeum. Aby dokázaly mluvit sebevědomě o všem, co potřebují sdělit.

Další otázka nás vrátila zpět k přijímacím zkouškám na střední školy – řešilo se, jak podpořit studenty deváté třídy ve výběru střední školy. Róza popisovala, že ani ona sama si nebyla jistá, zda bude pokračovat na waldorfském lyceu, že jí lákal i normální gympl a že to tak měla většina jejích spolužáků – což pan Žák vysvětlil jako přesycenost tím, v čem ty děti během celé základní školy vyrůstají. Mnoho z nich si chce v jednu chvíli prostě vyzkoušet něco jiného. Nakonec se ale spousta z nich stejně rozhodla pro lyceum, a dnes jsou za to rádi. Pan Žák pak zkusil tohle téma uchopit ještě z jiného úhlu pohledu a důležitost znalostí a vědomostí vyvažoval i jinými aspekty, jako například sociálním cítěním nebo touhou věci opravdu pochopit a prozkoumat. U tématu sociálního cítění a lidskosti se zastavil a dojatě vyprávěl o projektu Walden, v rámci něhož studenti lycea sami pořádají jarmark, jehož výtěžek pak putuje na vybraný charitativní projekt. Róza se svou třídou kdysi podpořila školu v Indii. Díky jejich příspěvku mohly tři indická děvčátka dále studovat a nemusely být v takto nízkém věku provdány, což je něco, co si nikdo z nás asi neumí představit. A byla to právě taková obyčejná a přitom tak podceňovaná lidskost, která ze všech tří účastníků besedy, přímo čišela, jak jsme se později s ostatními shodli.

Ale vraťme se zpět k besedě samotné. Pan Žák zmínil také důležitost uměleckého uchopování světa, na něž se na waldorfských školách dbá, a jež je podle něj jedním z podstatných prvků v překonávání životních těžkostí a překážek. Nakonec však dodal, že i ti studenti, kteří se po základní škole vydali na běžnou střední, případně gymnázium, si na jiný systém zvykli a nedělalo jim problém se tam dobře uchytit. Jak trefně dodala Róza: „umíme toho úplně stejné množství, jako na klasických základkách, ale učili jsme se to jinak“.

U tématu středních škol se zůstalo i dál, když pan Žák popisoval, jakým způsobem u nich probíhají přijímací zkoušky a že mají poslední roky spíš přetlak, než že by měli problém obory naplnit. Dodal, že žáci z jiných waldorfských základních škol jsou vítaní. S další otázkou se načalo téma slovního hodnocení, k čemuž se velmi energicky vyjádřila Róza. Popisovala, že ji nikdy nevadilo, že nedostává jedničky nebo dvojky, protože pro ní byla vždy důležitější osobní zpětná vazba – co se jí daří a co by naopak mohla zlepšit, na čem zapracovat. Svěřila se, že i teď na vysoké škole jí známkování vadí – když dostane dvojku, neví, proč ji dostala a na co by se mohla zaměřit a nikdo s ní v tomto ohledu nekomunikuje, což je podle ní demotivující. Pan Žák navíc znovu připomněl sociální přesah, když vysvětloval, že když má někdo samé jedničky a dostává jen známky, tak do té známky se nevejde to, že je sice hezké mít tak dobré známky, ale bylo by dobré se nezaměřovat jen na sebe a svůj prospěch, ale tím, co umím, pomoct třeba spolužákovi, který sedí vedle a láme si s učivem hlavu. Podle něj je totiž toto právě ten aspekt, který pak později, v životě, ukáže, zda jednotlivec obstojí ve společnosti. Znovu také vyzdvihnul lidskost, lidský přístup waldorfských škol, nad někdy ne zcela laskavým přístupem jiných škol.

V poslední části besedy se řešilo vzdělání vysokoškolské – padl dotaz na přesná čísla a počty studentů, kteří se z lycea dostali na vysoké školy. Ta sice pan Žák ani absolventi neměli, Róza však upozornila, že z její třídy, kde bylo 18 dětí, jich na vysokou školu šlo 14. Dodala, že několik spolužáků nyní studuje medicínu, někteří odešli studovat vysokou školu do ciziny. Také vyprávěla příběh své spolužačky, která byla celé čtyři roky na lyceu premiantkou, a nakonec se rozhodla nepokračovat na vysokou školu, ale zkusit si rok pracovat v oboru, aby zjistila, zda je to právě to, co jí láká, nebo ne. A bylo to právě v duchu důležitosti svobodného rozhodnutí, a odvahy zvolit si svou vlastní cestu, v pozitivní atmosféře a s potleskem, kdy jsme se téměř v půl osmé se všemi třemi, s vděčností, že za námi přijeli, rozloučili.